Život je pes a já jsem ta ožužlaná kost

Cítím samotu a nevím, jak s ní naložit. Sice mám co dělat a rozhodně se nenudím, ale chybí mi společnost toho druhého. Můžu namítnout, že mám spoustu přátel, práci a školu, kde není o lidi nouze, ale člověk, který je zvyklý několik let žít vedle partnera a prakticky existovat jen pro něj, snad brzy pochopí, jak to myslím. Přítele nemám, a tak jsem sama.
Před pár hodinami jsem přišla také o jednoho svého kamaráda, který ke mně něco cítil. Proč? Věděla jsem, že mu jde o víc, než jen o přátelství, a proto jsem ho hlavně kvůli sobě nepouštěla moc blízko, protože nechci nést zodpovědnost za něčí neštěstí. Přece jen vím, jaké to je doufat a milovat člověka, kterého nemůžu nikdy mít.
Cítím něco k jisté osobě už od patnácti let, ale pobláznění nebo láska k dané osobě nikdy nebude opětována. Přes to vím, že totohle člověka nikdy nevymažu ze svého srdce a také vím, jaké sebezapření mě stojí vedle něj fungovat a existovat. Nemoct se ho dotknout, aby nepochopil, že toužím po chemii mezi námi. Nemoct k němu přivonět a už vůbec mu nesmím dát najevo mé pravé city, aby se nestáhnul. Takže přesně vím, jak se ten můj kamarád cítí a nebudu mu bránit v jeho rozhodnutí, jelikož on pro mě nikdy nemůže být kamarád zrovna tak jako já pro něj nemůžu být jeho přítelkyně.
Když se na situaci dívám z obou stran – zamilovanýma i nezamilovanýma očima, je mi jasné, že tohle by nemohlo fungovat. Můj kamarád – ten, k němuž cítím maximálně přátelství – pro mě nikdy nemůže a nebude znamenat to, co ten, k němuž mě táhne přitažlivost. A přesně takhle já nezajímám svého velmi dobrého kamaráda. Vím, že v tomhle neopětovaném trojúhelníku nelze setrvávat věčně. Můj nápadník se proto vzdal a já ho za jeho statečnost obdivuji, protože to bylo vskutku chlapské jednání a myslím si, že si tak pro sebe otevírá prostor se někde zamilovat. Pro mě je únosné zůstávat kamarádkou a těšit se z přítomnosti druhého člověka a zároveň čekat na toho pravého pro mě. Protože ta pravá láska je opětovaná.
Nejvíce moudra ohledně vztahů mi dal film: Zas tak moc tě nežere. Je to o tom, že se holky chovají jako trubky, čekají na telefon a nejsou schopny žít svůj vlastní život, protože čekají na někoho, kdo jim nechce dát lásku. Buď je jen využívá nebo ignoruje, ale není už schopen jim říct přímo do očí: nemám zájem. Zato si nechávají otevřená zadní vrátka, aby se k nim mohli kdykoli vrátit, když se jim to zrovna hodí. Myslím si, že tenhle model se dá krásně aplikovat i na můj „trojúhelník“ (v němž teda není vztah mezi kamarády- to už by bylo hodně zoufalý). Je dobré si to buď uvědomit a počítat s následky nebo z toho s hrdostí vycouvat.
Nečekám tedy, až se někde objevíš. Chci být sama a poznat, kdo vlastně jsem, co mě baví a kterým směrem chci kráčet.
Pro mého prince v bílém bouráku s mnoha koňmi pod kapotou: Ale nečekej na to, až mi bude třicet, ano?

Vzkaz pro statečnou autorku

Před pár dny mě zarazila jedna věc, o kterou bych se velmi ráda podělila. Narazila jsem totiž na jednu prvotinu a po pár přečtených odstavcích mi bylo jasné, že autorka si vydala knihu na vlastní náklady, že vlastně vůbec neumí psát a byť má možná zajímavý nápad, podle mého názoru by se měla psaní věnovat ještě několik let, načíst plno knih, navštívit pár kurzů, nejlépe si k tomu psát deník nebo blog – nejlépe obojí. Zkrátka se vypsat a nehrnout se hned jako splašená zvěř do vysokých vod. Tím bych mohla celou svou úvahu shrnout do jednoho odstavce a vlastně ani neuvažovat, nýbrž jen učinit soud, ale to nechci. Mým záměrem je porovnat tuto událost s druhou, která mě mrzí podstatně více a dlouho.

Znám jednu holku od gymplu a kromě toho, že vlastní bystrého ducha, tak také výborně píše. A tahle holka vzdala veškeré své snahy o to, aby se vypracovala, aby byla někým, a to jenom proto, že se bojí soupeřit s velikány v literatuře, kteří vlastně už o všem napsali a vyčerpali všechny styly a způsoby, které lze. Kdyby tato dívka měla alespoň polovinu sebevědomí nejmenované autorky, měli bychom alespoň konečně co číst. Ale jak ji tak znám, namítla by, že by nechtěla svým neoriginálním paskvilem špinit ony vysoké vody, které jsou již tak dost znečištěny.

Poupata, která by mohla vykvést, sedí jako šedé myši v kancelářích po dlouhá léta. Rozkvetou sice, ale jejich květ má potenciál vyrůst na výsluní v nádhernou dechberoucí nádheru. Jenže místo toho zasadili své semínko v neúrodné půdě, bez dostatečného přísunu světla. V rohu, kde se krčí s ostatními květinami, které se perou o krapet světla a vydávají se všanc zahradníkově milosti a nemilosti v podobě ostrých nůžek. Pak obvykle skončí ve váze, z níž není úniku, a v níž chřadnou a umírají spolu s „okrasnou“ travinou. Nepoznané, neopěvované, nezvěčněné.

Měli jste někdy sen? Já jich jako malá měla nesčetně mnoho, ale vždy mi říkali, že na to či ono nemám. Nejsem prý dost chytrá, talentovaná a jindy zase, že jsem začala pozdě. Pokaždé se našel nějaký důvod, proč se nepokusit, proč neobětovat svůj drahocenný čas, který jsem ve své podstatě nezajímavě promrhala. Necestovala jsem, neobjevovala zvyklosti lidí, nerozšiřovala si obzory, nezajímala se o zprávy a o okolní svět. Takřka jsem přežívala a myslím si, že takto to dělala většina z nás. Chceme své pohodlí, pevnou pracovní dobu, slušný příjem, se kterým se dá vyžít. Zajímáme se více o druhé – o to, co si kdo o nás pomyslí. Kdo nás kde pomluví nebo o to, zda nás ostatní přijímají. Ale už se nedíváme na to, zda jsme skutečně šťastní s tím, co máme.

Možná nejsme nejlepší, ale nejlepšími se přece nerodíme. Podle mě nemá smysl čekat na ten pravý okamžik. Je to jen výmluva, která nám brání kráčet po vysněné cestě životem. Čekáme na něco, co možná nikdy nepřijde a život nám mezi tím protéká jako zrnka písku mezi prsty.

Milá neznámá autorko, možná teď v mých očích nepatříš mezi velikány světové literatury, ale našla jsi odvahu kráčet po své cestě a za to máš můj obdiv.

Fesťááák!

Cíl: Janderov. V pátek mě čekala přepadovka od přítele, že se jede na festival, který je zdarma a hlavně blízko jeho rodné vesničce poblíž Chrudimi. Nemohla jsem zklamat ten nadšený výraz v jeho obličeji, a tak jsem kývla. Až poté mi sdělil, že tam nejspíš bude jedna holčina, kterou fakt nemusím a postupně během dne mi začalo docházet, že bych se mohla poprvé v životě střetnout s jeho ex. Střídavě mě omývalo horko a chlad a zuřivě jsem vymýšlela, jak z tohohle ven. Nakonec jsem nemusela nic vymýšlet, protože holčina, kterou nemusím, nedorazila a s ex jsme se záhadně minuli.

Akce rozprostřená na louce hostila mnoho podivných tvorů z různých koutů ČR, ale hlavně z Chrudimi a okolí. Jakmile jsme zaparkovali auto, přešli nechráněnou řeku, prodrali se houštím a stromovím, dospěli jsme k místu. Na malém podiu se to hemžilo lidmi a kolem se trousily skupinky “pankáčů”, “rockerů” a jiných neidentifikovatelných zjevů i “normoušů”. Připadala jsem si jako porcelánová panenka, která vlezla do světa drog, sexu a násilí. Zkrátka jsem měla mnohem větší strach, než když jsem byla na punkovém festivalu v Poděčelích, kde jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že “pankáči” jsou gentlemani každým coulem a neřeší, jestli máte číro nebo ne. Tady jsem si zkrátka nemohla být ničím jistá. Dav nedržela pohromadě policie (možná, ale nevšimla jsem si), záchranka nebo jiný dozor. Nalevo od pódia stály stánky s pivkem a za nimi, jak jsem později zjistila, malebná čajovna s milou obsluhou a v neposlední řadě malý stánek dívčiny, která prodávala své umě vyrobené šperky z korálků.

Jakmile se začalo stmívat, chyběl mi jakýkoli zdroj světla - kromě stánků s občerstvením a světel reflektorů nám na cestu svítily cigarety jako drobné majáky a jen občasný záblesk zapalovače rozčísl všudypřítomné temno. Tváře se časem prakticky nedaly rozeznat jedna od druhé a zima se zavrtávala jako vlezlá milenka pod tenkou vrstvu oblečení. Do svého imaginárního zápisníku jsem si zapsala poznámku: “Příště si s sebou vzít punčocháče, pořádnou bundu a baterku”. Po dobré půlhodince od našeho příchodu začali hrát Chocolate Jesus, kteří nebyli vůbec špatní. Jejich zpěvačka se zdála být sympatická. Nemohla jsem odolat a prohlížela si její bílou sukni s motivem výjevů z Paříže a v ten moment mi problesklo hlavou, že v Čechách nic tak originálního v nákupním centru nepořídíte. Jak čas rostl a s ním i hladina alkoholu v krvi, stávala se zpěvačka odvážnější a její vtípky mezi jednotlivými singly hraničily s dobrým vkusem. Byly laděné proti mužům a zároveň vybízivě vůči nim. Nejvíc mě dostala hláška, že tato písnička je o ženách a o tom, jak nepustit muže do svého domečku. Ona nakonec o tom písnička skutečně byla, ale … slečna u mě asi díky těmto řečem klesla, protože ztratila ono tajemství, onu ženskost a hlavně onoho chtíče, když se “dávala” tak lacino. Nejvíc mi vrtalo hlavou, jak se k takovým řečem staví její mužští ze skupiny. Možná jsem moc přísná a možná jsem neměla dost alkoholu v krvi, neb jsem nesmočila jazýček v žádném místním pivečku (které prý bylo slovy mého přítele: “nic moc.”), ale nemohu si pomoct. Chocolate Jesus přes to zanechali hluboký dojem - krásná zpěvačka, líbezný zpěv, velký rozsah, dobrá kapela,lehce infantilní a možná i naivní písničky (v dobrém slova smyslu :), ale příště bych se zřejmě musela také opít, abych si notovala na vlně zpěvaččiny sliny. Jakmile dohráli a já si v mobilní čajovně pořídila silnější odvar roibosu a jedny kočičí náušnice ve stánku druhém, rozhodli jsme se vyrazit na cestu domů, protože prodleva mezi jednotlivými kapelami byla dlouhá a bez pohybu zima vítězila s přehledem 10:2 (za číslo dva dosaďte mládí, krásu, oblečení a lásku - ano, tak velká zima byla!).

Cestou zpátky mi došlo, o kolik věcí jsem ve svém dospívání přišla. Nepatřila jsem totiž k těm, kteří by pařili od rána do večera, flákali se po fesťácích. Pro rodiče jsem možná byla vzorné a vysněné dítě, ale líbila se mi živelnost, kterou někteří do tance vkládali. Volnost, kterou cítili v každičké části svého těla a hormony, proudící všemi směry pod hvězdami rozkvetlou oblohou - bez starostí z obživy, povinností... s celými prázdninami před sebou. Zkrátka “žili” až do samého rána. A pak ve společnosti opice hezky domů k mamince.

Přijímačky aneb jak zůstat v klidu

Když se řeknou přijímačky – vybavím si jedny, které jsem složila na gymnázium, dvoje neúspěšně složené na vysokou školu a nově – prozatím bez výsledku- na Karlovu univerzitu, kam jsem se hlásila na obor humanitní studia.

30. dubna v sobotu mě čekala akce na Vyšehradě. Jako válečník jsem se vybavila čistou vodou, slovníkem gigantických rozměrů, jehož vahou bych byla schopna zabít jakoukoli nevědomost, deseti propiskami různých barev – to kdyby náhodou nějaká zemřela během lítého boje, půl litru iontového motivačního nabuzovače značky Hell a v neposlední řadě balíček sněhově bílých papírových kapesníčků pro případ, že bych se dojala nad zadáním přijímacího testu.

Kdybych bývala tušila, co mě čeká, přibalila bych si i prášek na zklidnění nervů.

Pár dní před termínem jsme se několikrát domlouvaly s kamarádkou, že se sejdeme ve dvanáct hodin, abychom si spolu popovídaly, prohlédly si místo a třeba se i v klidu najedly. V sobotu 11:45 jsem vyrazila na cestu a psala Zuzce, že už jedu. Načež mi odepsala, že se ještě nají, takže se asi nesejdeme, protože dorazí až ve 12:30. Stála jsem v metru jako opařená a říkala si, že kdyby mi tuto informaci poskytla v okamžiku, kdy se rozhodla jinak, tak bych sama vyšla později. Napsala jsem jí, že se sejdeme tedy v těch 12:30.

Cesta na Vyšehrad uběhla rychle. Jednou jsem špatně přestoupila, protože mě pomalu a jistě zachvacovala nervozita, ale nakonec jsem dorazila přesně ve 12:00 na stanovené místo. Ke slovu se přihlásil hlad, tak jsem mlsně zkoumala, kde by se dal ukojit. Našla jsem jedinou thajskou restauraci, tak jsem sebevědomě zamířila tam. Nicméně po pozdravu mě číšnice stroze odbyla. Její jednání mě zarazilo. Když se ke mně uráčila dojít, zeptala jsem se jí, za jak dlouho by mi mohla donést jídlo. Odsekla, že za dlouho. Tak jsem se zajímala, jestli by mi nemohla poradit, kde bych se mohla najíst rychleji. Tvrdila mi, že v okolí nic jiného není. Nezbývalo mi nic jiného, než odejít s „Aha, chápu. Nashle.“ Ani snad nemusím podotýkat, že mé naštvání se vyšplhalo do takových rozměrů, že jsem měla sto chutí napravit milé číšnici fasádu a do něčeho kopnout.

Nicméně jsem se zhluboka nadechla a vztek zadusila. Pak jsem usoudila, že bude příjemnější, když použiju WC. Našla jsem veřejné, tak jsem do nich zaplula a po vykonání potřeby směřovala k umyvadlům. Paní (Hajzlbába) se ke mně naklonila a řekla mi, abych jí to její královstvíčko na chvilku pohlídala. Řekla jsem jí, že nemám čas. Ona na mě nedbala, odbyla mě, že za chvilku přijde a zmizela. Já tam stála jako trubka, neschopna slova a říkala si, že tohle je opravdu špatný sen. Prala jsem se sama v sobě se zodpovědností k nově nabyté funkci hajzlbáby a sama se sebou a svým vztekem, absolutně ochromená se nějak rozhodnout. Paní přišla za chvilku a já hned opustila prostor, jinak bych jí seřvala tak, že by si to za rámeček nedala. Nechtěla jsem vybuchnout.

Musela jsem zavolat příteli, aby si mě vyslechnul, ale ten na mě neměl moc času, protože se učil na zkoušky. Mrzelo mě to, tak jsem volala mamce a všechno jí vylíčila. Když jsem se dostala k situaci s hajzlbábou, došlo mi, jak směšná jsem byla. A zasmála se tomu, že jsem už dělala opravdu všechno – od asistentky dveřníka po zástupce hajzlbáby. Když jsme s mamkou domluvily, zavolala jsem Zuzce, protože bylo 12:30 pryč a ona nikde a ani nenapsala. Zavolala jsem jí a ona mi to típla. Zatmělo se mi před očima a čekala s nevěřícným výrazem, zda napíše či ne. Čekala jsem pár minut a pak si vztekle vypnula telefon s tím, že Zuzka jede na svoje triko. Zkrátka den blbec.

Nakonec jsem se přesunula s davem do budovy, kde jsem měla mít přijímačky, a snažila se pomocí barevnosti papírků zjistit, zda jsem vlezla do správné budovy. Blížilo se k jedné hodině a najednou se objevila Zuzka a v závěsu za ní její přítel. Normálně bych měla radost, že je vidím, ale byla jsem tak naštvaná, že jsem ani nestíhala formulovat souvislé věty. Měla jsem sto chutí na ní zařvat, kde sakra byla, že jsem měla dementní odpoledne, a že kdyby tam byla, bylo by to pro mě snesitelnější nebo by se to vůbec nemuselo stát. Chtěla jsem na ní zařvat, že je sobecká, když mě nervuje před důležitým okamžikem mého života. Ale místo toho jsem stála, usmívala se strojeným úsměvem a se stoickým klidem sledovala, jak se mi vnitřnosti kroutí do jednoho velkého neforemného uzlu. Po poslední společné návštěvě WC jsme se přesunuly do sálu – každá do jiného.

Mělo se začít v 13:15. Sál ohromných rozměrů na nás mlsně pomrkával, jistě připraven nás pohltit. Myslím si, že v něm mohlo být 300-500 míst na sezení. Nevím však, zda je můj odhad správný, ale podle mě na přijímačky dorazilo určitě minimálně 1000 uchazečů (Byť do různých sálů). Když nám rozdali informační listy, došlo mi, že zkouška nezačne v 13:15, ale až ve vzdálených 14:00. Vnitřnosti zakusily další vlnu nervozity a stáhly se do daleko užšího prostoru. Stačilo málo a uzlíček nervů uvnitř mě by vybuchl jako tenkrát vesmír při velkém třesku. Měla jsem celých 45 minut na přípravu.

Narovnala jsem si věci na stůl a zahleděla se kamsi do sebe, a když mi začal cukat levý koutek s ním levá ruka a cítila jsem se na omdlení, věděla jsem, že je zle. Soustředila jsem se na jiné věci. Na hezké věci. Mou myslí proplouvaly krásné chvíle prožité s přítelem a vize do budoucna, které mě čekají. Představovala jsem si, jak budu studovat to, co mě baví a zapomněla na dění okolo. Když jsem se zklidněná a o něco veselejší, vrátila do reality, ohlédla jsem se za sebe a žasla. Celý sál se do posledního místečka zaplnil lidmi a tehdy jsem si uvědomila, že jsou mými soupeři, že musím být lepší než oni. Přemítala jsem o jejich duševních schopnostech a z výrazů v obličeji jsem pochopila, že i oni jsou nejspíš nervózní, rozhlížejí se a možná se snaží tvářit klidně. Na stolech si jeden vedle druhého rovnali slovníky a uklidnila jsem se, když jsem zjistila, že můj slovník zdaleka není největší ze všech a že zapadám do davu, nevyčnívám… zkrátka splývám s průměrem.

Když jsem se otočila ke svému stolu a zahleděla se na trojici mužů, která se odkudsi zjevila, došlo mi, že to už začalo. Rozdali nám celkem tři papíry – jeden se zadáním, jeden na čistý přepis a další na psaní nanečisto. Jakmile nám udělili požehnání a přelétla očima text, protočily se mi panenky. Ostýchavě jsem pohlédla k mému jedinému sousedovi, neboť jsem seděla na kraji, a zaregistrovala, že se slovníku ani nedotknul. Překonala jsem svůj strach a stud a sáhla po slovníku. S jistým pocitem uklidnění jsem zaznamenala, že i můj soused sahá po slovníku. V tu chvíli nás pojilo vědomí, že oba nevíme, neumíme. Podpořena paradoxním spojením s lidmi v sále, jsem se pustila do práce. První odstavec jsem přeložila jen za pomoci slovníku a tvrdohlavosti, že to musím dotáhnout do konce. Přemýšlela jsem nad obsahy vět – nad poselstvím, která vedle sebe slovíčka, která nemají souvislost a nejsou vyskloňovaná, nesou. Po počáteční fázi jsem věděla, že mám nejhorší za sebou. Jen málo vět bylo tak jednoduchých, že jsem je s jistotou přeložila, ale jakmile jsem cítila jen stín pochybnosti, neváhala jsem použít slovník. Kolikrát jsem jen ztratila čas zbytečným ujišťováním! Ale opora ve slovníku, který mi doporučil prodavač v Luxoru, mě držela jako berlička starce na ulici, co se snaží si dojít pro rohlíky. Bez této pomyslné berličky bych neměla šanci na úspěch ani po létech strávených studiem angličtiny.

Nakonec jsem text pro jistotu nanečisto přepisovala třikrát. Když jsem byla „jakž takž“ spokojená s formulováním vět a s nadšením shledala, že rozumím obsahu, odpověděla jsem si na tři kontrolní otázky, které se vztahovaly k textu a nakonec se krasopisně pustila do přepisu. Po posledním slově a finální tečce, jsem pohlédla komplexně na svůj překlad a usmála jsem se nad svým „cikcak“ způsobem a nerovným sklonem písma. Místnost jsem opouštěla mezi prvními s pocitem, že jsem to zvládla a že teď jen záleží na tom, zda bude můj překlad dost dobrý na to, aby mě přijali.

Venku jsem si zapnula mobilní telefon a kontrolovala, zda mi nepsala Zuzka. Zjistila jsem, že mi volala asi hned po tom, co jsem si vypnula telefon a omlouvala se mi, že je v metru i s vysvětlením, že si myslela, že se neuvidíme, když jsem se šla také najíst. Napsala jsem jí smsku, že jsem skončila a čekala na odpověď. Napsala obratem, že je doma, že to vzdala. Hned jsem jí volala, že nechápu, proč to alespoň nezkusila, že je to škoda. Prý dala dohromady na čistý papír jen čtyři věty, nakreslila jim tam kytičku a jela domů. Mrzí mě to.

Ten večer jsem seděla na balkoně a přemýšlela, jestli je můj překlad dostatečný. Počasí přálo snovým úvahám nad budoucností, která se mi malovala před očima. Oděná do krásných barev tančila před mýma očima, vábila mě a lákala do smysluplnějšího života. V závěru dne jsem neodpočívala. Oprášila jsem učebnici, kterou se chci naučit. Přijímačky jsou možná za mnou, ale to je teprve začátek dlouhé cesty.

Práce, práce a zase práce

Myslím, že si zasloužím pauzu. Dopoledne a část odpoledne jsem zběsile rozesílala životopis, který jsem si ráno pracně vytvořila, a pomrkávala po různých pracovních nabídkách. Teď už vím, že rozhodně nechci dělat operátorku, která by neustále dokola opakovala to samé do zblbnutí a naopak bych si přála něco kreativního. Ale co je to něco? Vím, že to nebude působit zrovna dobře, ale chtěla bych dělat opravdu cokoli. V tomhle nemám konkrétní ambice, když jsem si ještě ani nevystudovala svou vysněnou vysokou školu a teoreticky i prakticky toho moc neumím. Co mě naopak velmi potěšilo je to, že můj životopis neobsahuje jen brigádničení a pochybné práce na týden. Skutečně v něm mám zaměstnání, které jsem vykonávala skoro čtyři roky. A aby se neřeklo, uvedla jsem jednu brigádu, kterou jsem měla před nástupem do zaměstnání. Ve skutečnosti jsem těch brigád měla trošku víc, ale myslím si, že nikoho nezajímá má zkušenost s personalistikou, když jsem absolvovala jen a pouze úvodní kurz a nedostala jsem za to ani zaplaceno, protože jsem nepodepsala smlouvu. Oslovila jsem plno agentur, vystavila si životopis, kontaktovala plno kamarádek a doufám, že do června budu mít aspoň nějakou práci. Víc teď pro to udělat nechci.

Co se týče mých přijímaček, tak mohu říct jediné – blíží se. Poslední tři dny jsem se překladu nevěnovala, protože mě rodiče přepadli s jistou věcí, kterou zde nechci ventilovat, protože se jedná o jejich soukromí. Nicméně zaměstnali mou mysl a díky nim jsem se rozhodla aktivněji hledat práci, abych se nemusela bát, co se mnou bude. A co učení? Rozhodně dneska. Zítra si svůj vysněný telefon rozhodně zasloužím.

Už dlouho totiž sním o novém telefonu, ve kterém bych si mohla číst knihy. K tomu se váže úžasná historka o mém účtu za telefon, který dosahoval nehorázné částky. Jednoho krásného dne, ne takového jaký je dnes, jsem si sedla k PC a zavítala do „Vodafouní“ nabídky. Nejen, že jsem ušetřila, ale ještě navíc jsem zjistila, že bych si mohla vzít za mnohem příznivější cenu nový telefon (v rámci tarifu). Takže budu mít telefon v hodnotě 5000 za krásnou 1000. Aby mi to nebylo hloupé, vyhouply se v kalendáři jako příslib mé narozeniny, ke kterým si hodlám telefon zakoupit. Původně jsem počítala s tím, že v rámci narozenin nezaplatím za telefon ani korunu, ale myslím, že to se mi nepodaří uskutečnit. Nicméně si zasloužím za pokrok, který jsem udělala, právě tento telefon. Tak za 1. Jsem se naučila šetřit, 2. Se učím poctivě na přijímačky a za 3. Jsem hodně makala v práci a za 4. Dělám všechno pro to, aby mě co nejdříve zaměstnali. No, důvody se najdou vždycky. Mně jde spíš o to se ohodnotit za chování, které se mi líbí.

Momentálně čtu knihu o tom, jak si zvýšit sebevědomí, protože jsem zjistila, že se hodně kritizuji a podceňuji. Dost mi to ubíralo sil. Snažím se k sobě přistupovat jinak, lépe. Nejprve jsem knihu zhltla celou jako malinu. Byla dost těžká na čtení, ale musela jsem zjistit, k čemu směřuje, co mě tak plus mínus v průběhu „terapie“ čeká. Teď jsem u druhé kapitoly a zjistila jsem to, co mi už dávno bylo známé – že malé sebevědomí souvisí s výchovou v rodině. Výhodu také mají pevné temperamenty, což já nemám. Takže se probírám svou minulostí, začínám u rodičů, pokračuji školou, kamarády, autoritami a končím u přítele. Všichni tito lidé měli nebo ještě mají vliv na úroveň mého sebevědomí. Také jsem si uvědomila, že na sebe mám až moc vysoké nároky. Neuvědomovala jsem si, že jsem dobrá taková, jaká jsem. Čeká mě dlouhodobá cesta plná práce, ale už teď na sobě zaznamenávám výsledky. Jsem si víc jistá sama sebou a víc se dívám na to, jak na mě reaguje okolí, co cítím a jak by to podle mě mělo být správně. Myslím, že chování pár lidí se ke mně dost změnilo. Řekla bych, že k lepšímu.

Jste nejslabší, máte padáka!

Před pár dny mi dali „padáka“. Prý potřebují techničtějšího člověka. Mně zbyl prázdný prostor pro přemýšlení, výraz nepochopení ve tváři a pocit potupy, hněvu a smutku. Není tomu tak dávno, kdy se zajímali, jestli jim nechci pláchnout na školu nebo na mateřskou dovolenou – nejlépe budoucí dva až tři roky. Ochotně mě zavalovali prací i školícími materiály. Učila jsem se sama za chodu – bez školení, kolegy obtěžovala s otázkami jen minimálně a přes to všechno mě vyhodili. Přede mnou je pár dní do přijímaček na vysokou, kterou hodlám studovat dálkově, a dva poslední měsíce v zaměstnání s lidmi, kteří mi vrazili kudlu do zad. Ve čtvrtek jsem zkrátka musela odejít dřív, protože na záchvaty pláče jistě není nikdo zvědavý. Šla jsem si zařídit průkazku do knihovny (vyfotili mě s ubrečenýma očima na průkaz jako vzpomínku na ten osudný den) a večer sledovala film I Love You Philip Morris. Obklopila jsem se ze všech stran čokoládou ve snaze utopit svůj žal v bazénu sacharidů a přemýšlela o tom, co budu dělat, jak je život na hovno a že mi nedává ani chvilku oddechu. Vše beze svědků, kompromitujících materiálů a sebevražedných pokusů (Topila jsem se v bahně svého mizerného života, litovala se a brečela jako želva).

Když mi ale včera kamarádka povídala o holčině, které umírá mamka, protože jí nefungují játra… a že ona sama prodělala několik operací a že jednu dobu byla dokonce slepá, uvědomila jsem si, že na tom nejsem až tak špatně. Sice nemám práci, nemám školu, mám a nemám přítele, umřel mi pes, měla jsem šílené dospívání… ale pořád mi nejde o život – mně nebo někomu blízkému. Nejzajímavější na tom všem bylo, že holčina byla usměvavá, milá a bojovala.

Možná se splnilo mé přání pracovat jinak, dělat věci jinak a splnit si sen a jít za tím, co mě vždycky lákalo – filosofie, psaní a cestování. Zkrátka něco většího. Koneckonců – život je jen jeden.

Svatá ovce

„Ave Ovečko! Morituri te salutant,“ zvolali. Poté jí cestu sypaly cesmínem a ona strnule stála na jejím začátku v celé své kráse. Všechny oči se za zvuků famfár obrátily na krátký okamžik k ní, než pohlédly na mnou vytvořený pomník z lízátek a bonbonů. Ona tam stála, ve tváři namalovaný defaultní výraz a svým modrým jasem zářila do okolí. Auru vysílala zelenou, modrou, hnědou a měděnou – linula se z jejího naplněného bříška jako vábící světélko v temnotě, pro poutníky, kteří se ztratili ve tmě. Na mém krku se houpal klíček k pokladnici v jejím břiše. Tleskala jsem spolu s ostatními. Ano, to ona za to může. To ona mě „TO“ naučila. Podržte se! Naučila mě šetřit!

Asi před měsícem mě napadl šílený nápad, protože mi opět z celé výplaty zůstala na účtě pouhá tisícovka. Rozpočítala jsem si částku na týden, která by mi měla stačit na pokrytí všech mých potřeb, a tuto částku jsem vynásobila čtyřmi. Výsledek jsem si hned po výplatě vybrala. Zaplatila jsem všechny nutné polpatky z financí na účtě (zbyly mi na něm rezervy) a hospodařím s tím, co jsem si určila jako částku na celé čtyři týdny. Měla bych pokrýt jak jídlo, tak i cvičení, cestování a pokud budu chytrá, mohu si zbytek vhodit do kasičky, která je úžasná (!), a z peněz v kasičce si něco hezkého koupit. Takže to neznamená, že bych si zakazovala něco kupovat, jen si už penězi a věcmi nezaplácávám smutek, deprese a pocit samoty… ale naopak se snažím si ty věci zasloužit tím, že si támhleto nekoupím a támhleto taky ne, abych si mohla koupit to, co skutečně potřebuji.

Výsledek? Úžasný. Na účtě mám částku, kterou si syslím jak ten sysel syslovatá a jsem na sebe pyšná. Hodně mě motivuje kasička, protože mě baví do ní házet penízky. Tehdy před měsícem jsem shodou okolností šla kolem hračkářství a tak jsem si usmyslela, že pokud narazím na skutečné prasátko prasátko, tak si ho pořídím. Vskutku jsem na takové narazila. Bylo skvělé, nádherné a prostě k uňuňání. Jenže to bych nebyla já, abych se nezeptala, jestli nemají i jiná prasátka. Ochotná paní prodavačka odcupitala do skladu a přinesla mi prasátko kravičku a prasátko ovečku. Prasátko kravička mělo zelenou barvu, prasátko bylo klasicky růžové a ovečka byla modrá. Něco mě podvědomě lákalo k prasátku, protože mi hrozně moc připomínalo Odie, mou mopsí holku, ale pak právě z tohoto důvodu, jsem si vybrala ovečku, protože… sice nechci na Odie zapomenout, ale zároveň nechci zbytečně jitřit bolest. Ovečka mě motivovala i k jiným věcem. Tak například jsem si přeorganizovala knihovničku, kterou jsem nechávala žít vlastním životem a nestarala se o její vzhled. Takže jsem ji přeorganizovala a na čestné místo posadila ovečku. Takže nejen, že šetřím, ale ještě se ze mě na stará kolena stane milovník pořádku.

Ponaučení zní, že pokud budu mít někdy svoje děti, naučím je šetřit jako malé, aby neměly takové problémy, jaké jsem měla já. Sice mě trošku drtí vědomí, že jsem na sebe musela použít dětskou metodu a že jsem skrz naskrz materialista, ale čert to vem, ne? :D